2. Co je dobré vědět o televizním vysílání?

Televizní vysílání prošlo největší revolucí od dob jeho vzniku. Po více než sto letech od prvních pokusů s přenosem pohyblivého obrazu dosáhla televizní technika na vrchol svých možností a došlo tak na nutnost přistoupit k zásadním změnám. Naprosto největší a nejcitelnější změnou byla digita‐ lizace televizního vysílání. Digitální technika prostupuje už několik desetiletí všemi odvětvími lidského konání a tedy i televizní technikou. Digitální televizní vysílání ovšem bylo limitované nezbytným množstvím přenášených dat, nutných pro dosažení kvalitního obrazu a zvuku. Velká část televizní technologie byla digitalizována už v uplynulých desetiletích. Digitální vysílání bylo ovšem úspěšně zvládnuté až na samém konci dvacátého století. Jako první se tato technologie začala používat při vysílání z družic (DVB‐S). Následně byla upravena pro vysílání v kabelových rozvodech (DVB‐C) a pro pozemní vysílání (DVB‐T). Všechny tři tyto varianty digitálního vysílání mají jeden společný základ, ale odlišují se odolností a ochranou proti poškození signálu při šíření od vysílače k přijímači. Pro příjem těchto nových druhů vysílání je nezbytně nutné pořídit si přijímací zařízení, které umí zpracovat příslušný druh signálu. V případě příjmu DVB‐T je takovéto zařízení obsaženo v nových televizních přijímačích. V ostatních případech je nutné pořídit si k televizoru externí zařízení obecně nazývané „set‐top‐box“ (STB). Set‐top‐box zpracuje příchozí digitální signál a převede jej na signál vhodný ke zpracování ve stávajícím televizním přijímači. Není tedy nutné si kvůli příjmu digitálního vysílání kupovat nový televizní přijímač. Digitalizace televizního vysílání přináší několik zásadních výhod. Především umožňuje zvýšení kvality obrazu, přenos vícekanálového zvuku, zvyšuje počet možných televizních programů a rozšiřuje televizní vysílání o některé dosud neznámé služby, jako např. elektronický programový průvodce (EPG.) S nástupem nové technologie televizního vysílání je nutný i nový pohled na způsob jeho příjmu. V případě satelitního a kabelového šíření nedochází k žádným podstatným změnám. U příjmu pozemního digitálního vysílání ale existuje několik zásadních odlišností. Jeden analogový program šířený na jednom televizním kanálu byl u digitálního vysílání nahrazen jedním multiplexem (MPX), který obsahuje hned několik televizních programů najednou. U analogového vysílání nebylo možné, aby více televizních vysílačů ve vzájemném dosahu pracovalo na stejném kanále. V případě DVB‐T je takovýto provoz zcela obvyklý. Na přijímací anténu tak může dopadat žádaný signál hned z několika vysílačů současně. U analogového vysílání takováto situace naprosto znemožnila kvalitní příjem signálu. Signál DVB‐T je do značné míry odolný proti odrazům signálu v prostředí, což u analogové televize vyvolávalo vznik „duchů“ a rozmazání obrazu. Slabý a nekvalitní signál analogového vysílání způsoboval šum a „duchy“ v obraze. V případě digitálního vysílání se šum a „duchy“ vůbec nevyskytují. Nekvalitní signál digitálního vysílání způsobuje rozpad obrazu na „kostičky“ a výpadky ve zvuku. V případě velmi nekvalitního signálu je příjem zcela vyloučený. Vzniká tak velmi ostrý předěl mezi signálem, který je ještě použitelný bez jakékoli vady v obraze nebo zvuku, a mezi signálem zcela nepoužitelným. Naprosto se tak vytrácí možnost hodnotit kvalitu přijímaného signálu podle kvality obrazu na televizoru, což v případě analogového vysílání byl zcela běžný postup.