Princip a zásady výběru satelitních programů k rozšíření STA

Myšlenka rozšíření programů společné televizní antény o programy šířené satelitní distribucí není nijak nová, ale existují zde dvě základní omezení. Smyslem tohoto příspěvku je objasnit postup, jak vybrat satelitní programy pro případné rozšíření společné televizní antény a upozornit na pravidla, bez kterých se přitom neobejdeme.

Zásadní rozdíl je, pokud chceme obohatit společnou televizní anténu nekódovanými televizními programy nebo programy kódovanými. Podotýkám, že veškeré zde uváděné informace se vztahují POUZE k legálnímu způsobu rozšíření programové nabídky.

A o jakých programech, lépe řečeno programové skladbě, vlastně mluvíme ?

Předpokládám, že doba, kdy lid prahnul po německy mluvících programech, kde se večer alespoň (dámy prominou) objevilo obnažené ňadro, je snad pryč. Pokud tedy bude řeč o rozšíření programové nabídky naší průměrné (takové české, střediskové) společné antény, mám jednoznačně na mysli česky mluvící televizní programy, které samy o sobě asi nebudou trháky, ale nabídku pozeního televizního vysílání obohatí a rozšíří o mix různých zaměření. Něco málo pro děti, nějaká dechovka pro pamětníky, něco přírody a kutilství, nějaký film.

Pokud bychom řešili programovou nabídky pro hotel či penzion v pohraničí, který cílí na německé turisty, byla by situace naprosto odlišná, ačkoli technické řešení je stále to samé. Zrovna tak to platí například pro bytový dům obývaný nějakou národnostní menšinou, která bude mít zájem samozřejmě sledovat televizní programy ve své mateřštině. Aktuálně se to týká samozřejmě ukrajinských uprchlíků, ale také třeba vietnamské komunity a podobně.

Veškeré zde uváděné příklady jsou pouze ilustrativní.

Autorská práva

Technicky není žádný problém vzít jakýkoli kódovaný program ze satelitu a distrubuovat ho v rozvodu společné televizní antény. Stačí do dekodéru v transmodulátoru vložit aktivní dekódovací kartu a "je vystaráno". V tom případě je ovšem zaděláno na pořádný malér, protože nelze bez souhlasu vysílatele (případně provozovatele programu) takto jednoduše postupovat. Ten kdo by takto postupoval, se dopouští trestného činu a postihy (především finanční) jsou obrovské až likvidační.

Jediná satelitní platforma v ČR, která nabízí legálně tuto možnost, je Skylink, ovšem za dodržení základních podmínek, viz dále.

Více k autorským právům

Pokud bychom chtěli rozšířit programovou nabídku společné televizní antény POUZE o volně vysílané (nekódované) satelitní programy, pak nám z pohledu autorského práva v podstatě nic nebrání, protože Autorský zákon ve svém paragrafu 38f jasně říká, že pokud provozujeme společnou televizní anténu v bytovém domě nekomerčně (komerčním vysíláním se rozumí hotel, penzion, restaurace a podobně), nemusíme platit žádné poplatky, a to bez ohledu, zda se jedná o pozemní či satelitní vysílání :

"Do práva autorského nezasahuje ten, kdo umožňuje příjem současného , úplného a nezměněného rozhlasového nebo televizního vysílání na přijímačích téže budovy, popřípadě komplexu budov k sobě prostorově nebo funkčně přináležejících, pomocí společných domovních antén za podmínky, že je umožněn příjem pouze zemnského nebo satelitního vysílání a společný příjem není využíván za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu."

V případě, že chceme v rozvodu společné televizní antény rozvádět satelitní televizní programy, které jsou kódovány, je nutná smlouva s provozovatelem příslušné satelitní platformy. V současné době jedinou satelitní platformou v České republice, která takzvaný multilicenční příjem satelitních proframů umožňuje, je Skylink.

Pokud tedy uvažujeme o rozšíření společné televizní antény o kódované programy distribuované prostřednictvím satelitu, je nutné po výběru konkrétních programů konzultovat takový seznam programů právě se operátorem Skylink, se kterým následně dojde k podepsání smlouvy o distribuci těchto programů v rozvodu společné televizní antény. Pouze tímto postupem si zajistéme, že tato distribuce přidaných satelitních programů bude v souladu s právem a tedy legální. Je přirozené, že takové šíření satelitních programů z programové nabídky satelitního operátorta Skylink je spojeno s úhradou tomuto operátorovi. Při výběru programů musíme mít tako na paměti, že některé nebude možno ve společné anténě dále rozvádět jednoduše proto, že Skylink nemá svolení k jejich další distribuci.

V případě distribuce satelitních nekódovaných programů pak samozřejmě tyto problémy a poplatky odpadají. Dobré je také zmínit fakt, že můžeme najednou pomocí transmodulátoru přenášet jak programy nekódované tak i kódované, zde se kreativitě meze nekladou.

Co se samotné smlouvy se Skylinkem týče, pak ji uzavírá Společenství vlastníků jednotek na dobu minimálně jednoho roku, kdy je ve smlouvě vedle schválených programů také uvedena úhrada operátorovi za takovou nabídku. Úhrada je stanovena za účastnickou zásuvku měsíčně. Společenství na základě takové smlouvy obdrží od operátora dekódovací kartu (případně více karet podle potřeby).

Ještě bych doplnill, že po technické stránce je rozvod satelitních programů v dekódovaném stavu v hotelích, penzionech a podobně naprosto totožný, avšak přibývá k tomu navíc povinnost platit poplatky kolektivnímu správci autorů podle paragrafu 23 Autorského zákona (Zákon 121(2000Sb).

A poslední moje poznámka se týká různých pokusů o obcházení těchto a souvisejících zákonů a dalších právních předpisů. Jak jsem uvedl výše, po technické stránce není problém použít dekódovací kartu registrovanou na jakéhokoli občana s jakýmkoli předplaceným balíčkem programů, tyto programy dekódovat a následně dále rozvádět v rozvodu společné televizní antény. jednoznačně se jedná o trestný čin a trestně odpovědný je nejen ten, který vědomě takové zařízení namontuje (tedy technik nebo firma), ale i každý konzument, tedy každý divák v obytném domě. Nestojí to za to, především finanční postih je likvidační a nátokované částky jdou mnohdy do miliónů korun.

Technická omezení

Vzhledem k tomu, že zde pojednáváme o rozvodu satelitních programů v rozvodu společné televizní antény, je nutné zmínit a hlavně počítat s nezbytným technickým omezením, které toto řešení z principu přináší. Zde je třeba říci, že prvotní omezení je dáno vlastně principem převodu satelitních programů do klasického DB-T multiplexu (tak totiž zařízení zvané transmodulátor pracuje).

Transmodulátor je zařízení, které převede vysílání z jednoho vysílacího standartu (normy) do standartu jiného - například ze satelitního vysílání ve standartu DVB-S2 do standartu pozemního vysílání DVB-T. Jde tedy o zařízení, kteé dokáže změnit normu vysílání bez změny jeho obsahu. V praxi to znamená, že takovému zařízení je jedno, co se vysílá - jaké je rozlišení (SD/HD/4K), jestli se jedná o 2D/3D a především v jaké je datové kompresi (MPEG2(MPEG4/HEVC). Jednoduše řečeno - co přijde na vstup, je i na výstupu.

1. Omezení na "satelitní" straně

Satelitní programy jsou z družice vysílány z tzv.transpondérů. Jedná se v podstatě o samostatné vysílače, kterých může být na družici i několik desítek. Každý transpondér přenáší zpravidla několik programů (může jich být i několik desítek) a je charakterizován několika technickými parametry (jako je kmitočet, polarizace, FEC, symbolová rychlost a další). Na jednom transpondéru se mohou nacházet nacházet programy i jiných operátorů

Pro naše úvahy je ale nejpodstatnější obsah, tedy jaké programy jsou jednotlivými transpondéry přenášeny. Proč ? Protože základním parametrem transmodulátoru (zařízení, které přijme satelitní vysílání a přemění ho do pozemních multiplexů) je počet vstupů, přesněji počet vstupních satelitních transpondérů.

Dalším, neméně důležitým faktorem, je skutečnost, že satelitní vysílače mají daleko vyšší kapacitu (dovolují přenášet větší datový tok) a tím pádem přenesou více programů než jsou schopny přenést "pozemní"multiplexy, do kterých jsou satelitní programy následně transmodulátorem převáděny. Nelze tedy jednoduše "překlopit" satelitní transpondér do pozemního multiplexu, protože (velmi jednouše řečeno) satelitní transpondér má bezmála dvojnásobnou kapacitu oproti pozemnímu DVB-T multiplexu.

Pokud bychom vzali jako příklad v úvahu ekonomickou variantu pro rozšíření programů společné televizní antény, pak použitý transmodulátor dovoluje přijmout celkem tři satelitní vysílače (transpondéry).

Aby bylo možno lépe demonstrovat popsané omezení, přináším na následujícím obrázku jako příklad seznam transpondérů satelitního operátora Skylink spolu s přenášenými programy. Jsou v něm i zvýrazněny programy pro ilustraci modelového výběru.

Na první pohled je zřejmé, že Skylink (a ostatní satelitní operátoři jsou na tom naprosto stejně) pro přenos programů používá celou řadu vysílačů (transpondérů) a my máme pro náš příklad k dispozici možnost příjmu maximálně tří (pro ekonomickou variantu). A této skutečnosti musíme podřídit náš výběr programů, případně použít jiný transmodulátor, který umožní příjem více, v maximalistické variantě třeba všech satelitních vysílačů (transpondérů).

Z této tabulky (jako příklad) vyplývá, že jsme použili právě tři transpondéry (satelitní vysílače) a z nich sestavili komplet 16 programů (vybrané programy jsou zvýrazněny barevně) pro další distribuci ve společné televizní anténě. Všech 16 programů se podařilo "naskládat" do 2 výstupních multiplexů tak, aby nebyl překročen datový tok každého z nich. Každému výstupnímu multiplexu byl "přidělen" volný kanál v systému rozvodu společné antény a na těchto kanálech je dostupný všem uživatelům.

2. Omezení na straně výstupu (výstupní multiplexy)

Jak již bylo řečeno, v našem modelovém případu jsme použili transmodulátor, který dokáže přijmout signály celkem ze tří vstupních vysílačů a z programů v nich obsažených vytvořit dva výstupní "pozemní" multiplexy DVB-T. Obvyklá kapacita jednoho satelitního vysílače je (pro zjednodušení) okolo 60 Mb/s, kapacita multiplexu DVB-T je okolo 31Mb/s. Již z pouhého porovnání těchto čísel je jasné, ža satelitní vysílač má minimálně 2 x větší kapacitu než pozemní výstup, nemůžeme tedy všechny přijaté programy jednoduše překlopit do pozemního formátu, prostě by se do pozemního výstupu všechny "nevešly", došlo by k překročení maximálního výstupního datového toku a převod progarmů by byl nefunkční.

Musíme tedy žádané programy pečlivě vybírat tak, aby nebyl výstupní datový tok překročen. Máme výhodu v tom, že tvorba výstupního multiplexu je jen na technikovi, který ze zkušenosti může výstupní multiplexy vytvořit tak, aby so do nich "vešlo" programů co nejvíce.

V podstatě jde o to, že v námi uvažovaném případu jsme schopni přijmout tři satelitní vysílače a z programů v nich obsažených sestavíme dva výstupní multiplexy dle vlastního uvážení a technických parametrů.

Aby toho nebylo málo, žádný z programů nemá stáloý datový tok. Ten se mění, a proto je třeba s tím v celkové koncepci počítat, aby nedošlo k překročení datového toku na výstupu, protože pokud k tomu dojde, celý výstupní multiplex se prostě zastaví a nefunguje ani jeden program (opět zjednodušeno). V praxi se situace řeší tak, že se kapacita výstupního multiplexu nevyužije na sto procent, ale nechá se příslušná rezerva na kolísání datového toku programů.

3. Dekódování programů

V našem předváděcím příkladu jsme tedy vybrali celkem 16 programů ze tří satelitních transpondérů a vytvořili jsme z nich dva výstupní programové multiplexy v pozemní normě DVB-T na standartních televizních kanálech schopných další distribuce v rozvodu společné televizní antény. Vzhledem k tomu, že většina programů v tomto modelovém příklsdu je kódována, musíme se také postart o jejich deódování, aby byly volně přístupné všem uživatelům.

K tomu slouží dekódovací karta /kterou obdržíme od provozovatele satelitní platformy (v našem modelovém případě Skylink) a dekódovací modul, do kterého se karta vkládá. Tento modul řada z vás zná a používá ho například v případě individuálního satelitního příjmu. Pro dekódování je v tomto případě potřeba modul, který v našem případě "umí" dekódovat 16 programů najednou. Pro tento účel vyrábí firma SMIT profesionální dekódovací moduly, které dokáží dekódovat 4, 6, 8, 12 nebo 16 programů najednou. Tyto moduly se liší především cenou, čím více programů, tím větší cena. V námi uvažovaném příkladu byl použit modul pro až 16 programů, jehož cena se pohybuje okolo 10 tisíc Kč.

A co dál ?

Jak již bylo řečeno, na výstupu dostaneme jeden až několik (v našem modelovém příkladu 2) výstupních pozemních multiplexů v normě DVB-T. Většina transmodulátorů dovoluje zvolit výstupní kanál, na kterém bude multiplex přenášen v rozvodu společné televizní antény, zcela libovolně. Zvolíme tedy takové kanály, které nejsou v kolizi s již rozváděnými.

Takto vzniklé nové televizní kanály se následně sloučí s dalšími, které jsou v rozvodu již rozváděny. Většina transmodulátorů je již připravena pro snadnou integraci do stávajícího systému. Výhodou pak samozřejmě je, pokud byla hlavní stanice společné televizní antény v bytovém domě modernizována a je postavena již na moderních technologiích (programovatelné zesilovače a podobně). V těch domech, kde žádná modernizace STA neproběhla, může být úmysl rozšířit počet programů silnou motivací k takové rekonstrukci, což ve svém důsledku může vést dokonce i k úsporám nákladů.

Složité ?

Pouze na první pohled. Tento popis není podrobným návodem, jeho úkolem je ukázat, že dostat do rozvodu společné televizní antény programy ze satelitní distribuce je možné, ale má to svá pravidla. Tato pravidla a omezení jsem se snažil alespoň heslovitě popsat.

Shrnutí

Tento modelový příklad popisuje, jakým způsobem navrhnout zařízení pro přidání až 16 televizních programů ze satelitní distribuce do společné televizní antény, jaké zařízení je potřeba a co je nutno dodržet. Jedná se o ekonomickou variantu, kde pořizovací náklady dosáhnou cca 40 tisíc Kč (bez montáže a nastavení).

Co tedy ovlivňuje pořizovací náklady zásadním způsobem ?

Počet potřebných vstupů (satelitních transpondérů-vysílačů) a s tím související počet výstupů (výstupních multiplexů-kanálů). Tyto parametry jdou ruku v ruce, respektive jsou určeny námi požadovaným počtem programů a jejich rozmístěním na satelitních transpondérech. Na základě těchto požadavků následně zvolíme takový transmodulátor, který jim nejlépe vyhovuje. Cena transmodulátoru se pohybuje od cca 20 tisíc (ekonomická varianta), dále cca 35 tisíc (rozšířená varianta) až po částku vysoce překračující 100 tisíc Kč (maximalistická varianta). Můžeme tak přijímat mnoho transpondérů z celé řady družic a vytvořit celou řadu "pozemních" multiplexů s desítkami až stovkami programů (volných i kódovaných) ... Ale to jsme již daleko od "rozšíření" společné televizní antény.
Počtem kódovaných programů, které potřebujeme dekódovat a dále rozvádět. Jak bylo řečeno, maximální počet dekódovaných programů na jeden dekódovací modul je 16, potřebujeme-li jich více, musíme modul s další kapacitou přidat (a sním i příslušnou dekódovací kartu). A právě tyto dekódovací moduly tvoří podstatnou část pořizovací ceny.

Ale pojďme se na náš modelový příklad podívat ještě z jiné strany, a to ze strany investovaných prostředků.

Jak bylo řečeno, v tomto příspěvku popisované ekonomické variantě obohatíme společnou televizní anténu o až 16 programů s celkovými náklady okolo 50 tisíc Kč (cca 40 náklady na technologii, zbytek práce, programování a nastavení). Pro slušně hospodařící sdružení vlastníků jednotek bytového domu (včetně těch menších) se jedná o celkem nevýznamnou částku. Takto instalované zařízení bude sloužit léta bez potřeby významnější údržby. A modelová programová nabídka ? Jistě, není to Netflix, Voyo, Disney+ či podobná služba, je to rozšíření nabídky pro klasického diváka za měsíční poplatek (platba satelitnímu distributorovi za účastnickou zásuvku) někde okolo dvou piv, poloviny krabičky cigaret, nebo jak si to kdo přepočítá. Nezanedbatelnou výhodou je také fakt, že tyto programy budou hrát na každém (i starším) televizoru třeba se set top boxem bez potřeby dalších úprav a investic, a to v domě, kde se jaksi na nový rozvod společné televizní antény pozapomnělo a dodnes tam slouží rozvody staré několik desítek let.